Rostlinná pletiva
Pletiva jsou skupiny buněk plnící speciální úkoly. Mezi sebou navzájem i s buňkami ostatních pletiv jsou propojeny plazmodezmy. Nové buňky vznikají činností dělivých pletiv - meristémů.
Rozdělení pletiv
Podle složení
jednoduchá pletiva: tvořena jedním typem buněk ( např. korek )
složená pletiva: tvořena alespoň dvěma typy buněk ( např. dřevo )
Podle vzniku
pletiva pravá: vznikají dělením buněk, které i po opakovaném dělení zůstávají spojeny
pletiva nepravá: vznikají druhotně seskupením a pozdějším srůstem volných buněk, vyskytují se u některých řas a hub, jejichž vlákna ( hyfy ) se splétají a vytváří tzv. plektenchym
Pletivo = soubor buněk, které jsou přizpůsobené stejné funkci, mají stejný tvar a stavbu
pravá pletiva dělíme je podle několika kritérií:
a) Podle schopnosti dělit se na
- dělivá pletiva = meristémy, ty však mohou svou schopnost dělit se načas ztratit
- nedělivá pletiva
b) Podle tloustnutí buněčných stěn a tvaru buněk na
- parenchym – tvořen tenkostěnnými buňkami přibližně stejně dlouhými jako širokými (ale tvar může být různý). Buňky zůstávají živé a buněčné stěny netloustnou (př. cibule).
- aerenchym: typ parenchymu s velkými mezibuněčnými prostory vyplněnými vzduchem, které zaujímají větší objem než buňky, vyskytuje se u vodních rostlin
- prozenchym: buňky jsou jednosměrně protažené se šikmými přehrádkami, na podélném řezu v obrysu zašpičatělými, starší buňky mohou být tlustostěnné, vyskytuje se hlavně v cévních svazcích
- kolenchym – buněčné stěny druhotně tloustnou, ale obsah buněk zůstává živý, i když je částečně potlačen. Slouží ke zpevnění na obvodech stonků a řapíků listů.
- sklerenchym – buňky nemají živý obsah a druhotně tloustnou (př. pecka, skořápka ořechu). Má velice pevnou ztloustlou buněčnou stěnu. Nachází se v některých dlouhých pevných vláknech.
| Pletivo | Buňky |
| Parenchym | tenkostěnné |
| - hranolovité,krychlovité až kulovité - zásobní pletiva | |
| - v jednom směru protáhlé - palisádový parenchym | |
| aerenchym | hvězdicovité se sítinami |
| prozenchym | protáhlé se šikmými přehrádkami |
| mezenchym | kulovité s četnými mezibuněčnými prostory |
| kolenchym | protáhlé se ztlustlými hranami |
| rohový | stěny ztlustlé v rozích |
| deskový | ztlustlé hrany |
| sklerenchym | ztlustlé, protoplast brzy odumírá, nejméně vyvinut u vodních rostlin, nejvíce u dřevin |
| sklereidy | všechny rozměry stejné |
| sklerenchymatická vlákna | protáhlé, zašpičatělé |
c) Podle funkce:
Pletiva dělivá = meristémy
Jsou tvořeny parenchymem bez mezibuněčných prostor, buňky mají velká jádra a velké množství cytoplazmy. Charakteristická je vysoká intenzita látkové přeměny. Neustále si uchovávají schopnost dělení.
Typy meristémů podle původu:
1. původní meristém ( protomeristém )
Vyskytuje se ve vzrostném vrcholu stonku či kořene ( vrcholový čili terminální meristém ) a v růstových zónách listů. Jsou jím tvořeny zárodky semenných rostlin, v nichž se postupně mění na meristémy primární.
2. prvotní ( primární )
Vzniká z protomeristému, buňky jsou stejnoměrné nebo protáhlé s malými mezibuněčnými prostory. Vyskytuje se ve vzrostných vrcholech stonků, větví a kořenů. U nadzemních vegetačních vrcholů rozlišujeme tuniku ( vnější jedno- i více vrstevnou plášťovou část ) a korpus ( vnitřní část ).
Podle funkce:
protoderm ( dermatogén) : vytváří pokožku a někdy i podpokožkové buňky
základní meristém: tvoří buňky základního pletiva
prokambium: vytváří primární lýko a dřevo
periblém: vytváří prvotní kůru
plerom: vytváří střední válec
3. druhotný ( sekundární ) meristém
Někdy se označuje jako bočný (laterální), vzniká obnovením dělivé funkce trvalého pletiva.
Kambium
Typické pro nahosemenné a dvouděložné rostliny. Tvoří válec procházející cévními svazky i pletivem mezi nimi, produkuje dřevo ( směrem dovnitř ) a lýko ( směrem ven ).
kambium svazkové: buňky jsou protáhlé ve směru podélné osy stonku, produkuje protáhlé buňky lýka a dřeva ( otevřené cév. svazky, tj. svazky s kambiem )
kambium mezisvazkové
Korkotvorné pletivo ( felogén )
Vyskytuje se jako válec v podpokožkových vrstvách dřevnatých stonků a kořenů nebo v prasklinách pokožky. Způsobuje tloustnutí rostlin - směrem dovnitř produkuje tenkou vrstvu buněk zelené kůry směrem ven korkové pletivo. Může fungovat po celý život rostliny, pak je kmen hladký nebo jsou zakládána hlouběji další následná korkotvorná pletiva a pletiva ležící vně odumírají, odlupují se a vytváří borku. U dvouděložných rostlin je jejich činnost často omezena, jednoděložným chybí úplně.
4. utajený ( latentní ) meristém
Druh primárního meristému, jehož buňky jsou mezi buňkami trvalých pletiv. Uchovávají si dělivou schopnost, ale jsou aktivní jen za určitých podmínek. Řadíme sem pericykl a vmezeřené meristémy stébel trav, umístěné nad kolénky.
Pletiva krycí
Krycí pletiva tvoří pokožku ( epidermis a rhizodermis ) z deskovitých nezelených buněk bez mezibuněčných prostor uspořádaných v jediné vrstvě. Součástí pokožky jsou metablastemy ( útvary vznikající z pokožkových a někdy i podpokožkových buněk ) a útvary zprostředkovávající výměnu plynů a vody ( průduchy, lenticely a hydatody ). Krycí pletiva usměrňují vypařování vody a umožňují výměnu látek mezi rostlinou a okolním prostředím.
| Pokožka | Vlastnosti | Trichomy |
| epidermis | pokryta kutikulou a někdy voskem na spodní straně má průduchy | krycí |
| žláznaté | ||
| žahavé | ||
| tentakule | ||
| rhizodermis | bez průduchů a kutikuly | absorpční |
Epidermis
Je to pokožka nadzemní části rostliny. Buňky mívají vnější stranu buněčné stěny ztlustlou a pokrytou kutikulou ( vytváří ji bílkovina kutin, je téměř neprostupná pro vodu a plyny, nejsilnější je u rostlin suchých stanovišť ). Kutikula bývá někdy ještě pokryta vosky, které tvoří souvislý povlak ( ojínění švestek, listů cibule atd .). Buňky epidermis neobsahují chlorofyl, ten mají jen buňky průduchů, které jsou v epidermis rozmístěny.
Rhizodermis
Pokožka kořene, nemá ztlustlé buněčné stěny ani kutikulu.
Metablastemy
trichomy ( chlupy ): vznikají z buněk pokožkových, mohou být jedno- i mnohobuněčné, jednoduché, vidličnaté, hvězdicovité
Soubor trichomů na pokožce se nazývá odění ( indumentum ).
emergence: na jejich vzniku se podílejí pokožkové i podpokožkové buňky ( na větvích růží )
Rozdělení
Podle anatomické stavby
1. jednoduché jednobuněčné trichomy: chlupy na semenech bavlníku mohou být až 65 mm dlouhé. Rozvětvené jednobuněčné chlupy bývají hvězdicovité nebo vidličnaté. Na korunních lístcích (např. violka) a na bliznách (umožňují zachycení pylu) se vyskytují tzv. bradavky (papily), které jsou malé, mrtvé a vyplněné vzduchem.
2. vícebuněčné trichomy: vznikají dělením buněk buď v jednom směru ( antiklinálně, k vrcholu se zpravidla zužují; okurky ) nebo v různých směrech ( periklinálně ). Mohou být přeslenité, hvězdovité ( hlošina ), svazčité.
Podle funkce
1. krycí: ochranná funkce, na povrchu mají kutikulu, vosky a tuky; zabraňují nadměrnému výparu nebo zachycují dešťovou vodu, chrání před náhlými tepelnými změnami ( papily ). Ostnité nebo háčkovité trichomy chrání před okusem, na semenech a plodech se zachycují na srst, peří či oděv.
2. žláznaté: vícebuněčné se sekreční buňkou ( pelargónie, chmel ), vylučují organické i anorganické látky, roztoky sacharidů, sliz, silice, pryskyřice
3. žahavé: jednobuněčné a křehké, inkrustované SiO2, blízko vrcholu je buněčná stěna ztenčená, v tomto místě se snadno odlomí a vystříkne žahavá látka - převážně histamin a acetylcholin ( kopřiva )
4. tentakule: emergence masožravých rostlin - trávení hmyzu, někdy považované za typ žláznatých trichomů (rosnatka okrouhlolistá)
5. absorpční: bývají šupinovité ( na listech tilandsií ) nebo vláskovité (na kořenech). Kořenové vlásky ( rhiziny ) žijí 10-20 dní pak odumírají, jsou jednobuněčné, tenkostěnné, na vrcholu zrosovatělé, přijímají látky z půdy. Soubor kořenových vlásků se nazývá kořenové vlášení.
Průduchy ( stomata )
Zajišťují výměnu plynů mezi rostlinou a okolním prostředím. Jsou tvořeny dvěmi buňkami svěracími, které mezi sebou vytváří průduchovou štěrbinu. Svěrací buňky nejsou kryté kutikulou a na rozdíl od ostatních buněk pokožky obsahují chloroplasty. Na straně u štěrbiny mají ztlustlou buněčnou stěnu.
Na základě svého vnitřního tlaku ( turgor ) regulují transpiraci a výměnu plynů. Je-li výpar vody vysoký, klesá turgor a buňky se uzavírají, je-li výpar malý, turgor se zvětšuje a buňky se napínají, tím se zakřivují a rozevírají. Pohyb svěracích buněk je ovlivňován i světlem, teplem, koncentraci iontů ( K+ ) a chemickými a fyzikálně chemickými poměry v buňce.
Nejvíce průduchů je na listech, u suchozemských rostlin na spodní straně, u vzplývajících vodních na straně svrchní, u některých jednoděložných na obou stranách.
K výměně plynů slouží také mezibuněčné prostory ( interceluláry ), které jsou silně vyvinuty u bažinných rostlin.
Čočinky ( lenticely )
Lenticela vzniká tak, že volné tenkostěnné nezkorkovatělé buňky produkované felogénem se hromadí a protrhnou původní pokožku. Nápadné jsou na bříze nebo černém bezu. Na zimu se lenticely uzavírají zkorkovatělými buňkami, které se na jaře protrhnou a funkce lenticely se obnoví. Od jara do podzimu zůstávají otevřené.
Hydatody
Buňky zpravidla na konci listů, které jsou podobné průduchům, ale nemají možnost se uzavírat. Vylučují vodu v podobě kapek ( tomuto jevu se říká gutace ) obsahující velké množství vápenatých solí, které se po odpaření ukládají na pokožce v podobě bílých šupin ( lomikameny ). Gutace je velmi známá u kontryhelu, kde voda z okraje stéká do prostřed listu a vytváří jednu velkou kapku pozorovatelnou zvláště po ránu.
- epidermální hydatody: jsou vyústěním mezibuněčných prostorů
- epithemické hydatody: jsou napojeny na vodivý systém rostliny
Pletiva nasávací
rhizodermis
– pokožka kořene, (na povrchu rhizodermis nikdy není kutikula, nejsou v ní chloroplasty ani průduchy, alu chloroplasty se mohou vytvořit)
kořenové vlásky
- jednobuněčné, tenkostěnné (pro snadný příjem živin) vychlípeniny rhizodermis
- Funkce: zvětšují vstřebávací plochu kořene
- Rostou nejvíce u vzrostného vrcholu kořene = tam, kde ještě nejsou vyčerpané živiny
příčepivé kořeny
- Př. břečťan
- Přichytí se do cévních svazků hostitele
haustoria
- př. jmelí
- orgány, kterými se rostlina přichytí k hostiteli
Pletiva vyměšovací
- pletiva, jimiž rostlina vyměšuje různé produkty, popřípadně přebytečnou vodu
vodní skuliny
- podobné průduchům, ale nezavírají se; jsou menší než čočinky
- rostlina jimi vylučuje vodu v kapalném stavu = gutace
- slouží k odstraňování vody, je-li vzduch nasycen vodní párou
medníky
- vylučují nektar a jiné sladké produkty rostliny
- nejčastěji v květech – lákají opylovače, ale mohou být i na listech a na stoncích
mléčnice
- vylučují latex
- kaučukovník – kaučuk, smetanka lékařská, javor mléč, vlaštovičník, karafiát, všechny pryšcovité rostliny, mák - opium
Pletiva zpevňovací
- souvisí s přechodem rostlin na souš
- drží tvar rostliny, pomáhají jí růst
- kolenchym, sklerenchym
- nejvíce vyvinuta v dřevinách, nejméně u vodních rostlin
Pletiva asimilační
- začleňování CO2 do glukózy – fotosyntéza
- listy, stonky, nezralé plody, výjimečně i některé části kořenů (pokud mají chloroplasty)
Pletiva zásobní
- škroby, cukry (nejčastěji v plodech), tuky (v semenech), bílkoviny
- nejčastějším pletivem shromažďujícím zásobní látky je parenchym a sklerenchym
- dochází v nich k hromadění zásobních látek včetně vody
- v hlízách, cibulích, bulvách, v dělohách rostlin, v plodech, kořenech a stoncích
Primární vodivá pletiva
Vznikají činností prokambia, látky se jimi přemisťují difúzí pomocí plazmodezem. U nižších rostlin nejsou vyvinuta, s prvními náznaky se setkáváme u mechorostů, u kapraďorostů jsou již plně vyvinuta. Poprvé se cévní svazky objevují u ryniofyt.
Prvotní dřevo - xylém
Rozvádí vodu a roztoky anorganických látek od kořenů vzhůru. Tvoří ho čtyři typy buněk:
cévice ( mrtvé )
cévy ( mrtvé )
dřevní vlákna ( mrtvé)
dřevní parenchym ( živý )
Cévice ( tracheidy )
Úzké, trubicovité, na sebe navazující buňky, pěti- nebo šestihranné, jejichž příčné stěny nejsou proděravělé, a jež se během růstu stále více zešikmují. Mají nepravidelně ztlustlou buněčnou stěnu. V období činnosti jsou již mrtvé.
Cévy (tracheje)
Vznikly rozpuštěním přehrádek několika nad sebou stojících buněk bez živého obsahu, vytváří tedy široké trubice z protáhlých buněk s částečně nebo úplně rozpuštěnými přehrádkami. Scházejí nahosemenným a kapraďorostům, v buněčné stěně mají ztenčená místa, tzv. tečky.
Dřevní vlákna ( libriform )
Tvořena sklerenchymem s mechanickou a zásobní funkcí.
Dřevní parenchym
Neprotáhlé, živé buňky, rozvádí vodné roztoky mezi obvodem a středem stonku ( ve vodorovném směru ).
Prvotní lýko - floem
Rozvádí produkty fotosyntézy z listů dolů, stejně jako dřevo ho tvoří čtyři typy buněk:
- sítkové
- průvodní
- lýkový parenchym
- sklerenchymatická lýková vlákna
Sítkovice ( tubi cribrosi )
Vznikly spojením živých, do řad nad sebou uspořádaných protáhlých buněk s příčnými proděravělými stěnami označovanými jako sítka. Koncem vegetační doby se sítka ucpávají kalózou a sítkovice obvykle odumírají, některé rostliny na jaře ucpávky rozpouštějí ( lípa ).
Průvodní buňka
Protáhlá, těsně přiléhá k buňce sítkové, její jádro zůstává zachováno po celou dobu života buňky a ovlivňuje pochody v buňce sítkové, která své jádro brzy ztrácí. Někdy je buněk víc, u jehličnanů chybí.
Lýková vlákna a lýkový parenchym
Mají podobnou stavbu a funkce jako u dřevních vláken a parenchymu. Zajišťují mechanické zpevnění, parenchym rozvádí látky ve vodorovném směru. Buňky lýkového parenchymu mohou být dlouhé až 120 mm ( např. len - využívá se toho v textilním průmyslu ).
Cévní svazky
Skládají se z části dřevní a lýkové. Dřevní část tvoří u kapraďorostů a nahosemenných cévice u krytosemenných cévice a cévy. Nejdůležitější částí lýka jsou sítkovice. Cévy i sítkovice jsou doprovázeny dřevním čil lýkovým parenchymem, prozenchymatickými a většinou i sklerenchymatickými buňkami, tzv. pletivy doprovodnými, používá se též název buňky průvodní. Od okolního pletiva jsou odděleny pochvou z parenchymatických buněk ( osladič ), které mohou zkorkovatět, nebo buňkami sklerenchymatickými ( kukuřice ).
V prýtu jednoděložných rostlin jsou cévní svazky roztroušeny, u dvouděložných jsou uspořádány do kruhu.
cévní svazky uzavřené: vznikají přeměnou celého prokambia, druhotně netloustnou
cévní svazky otevřené: zůstává zachována část prokambia, které se mění na kambium, svazky druhotně tloustnou
|
|
dřevo |
|
lýko |
a - dřevostředný, b - lýkostředný,
|
|||